Příběh matky, jejímž životem se stala podpora jejího syna.
Ve svém vyprávění životních příběhů jednotlivých zaměstnanců Duhové prádelny, jsem tentokrát zvolila jiný úhel pohledu. Nehovořila jsem pouze se zaměstnancem prádelny – tentokrát Zdendou, ale převážně s jeho matkou, paní Blankou Jirouškovou. Zaujalo mě obrovské nasazení a láska, kterou od narození svého syna vynaložila k jedinému cíli, postavit svého syna na vlastní nohy a to doslova. O cestě životem se svým synem, až do dnešních dní, jsme spolu povídaly při obědě, který nám chladl na talíři, kdy já jsem v naprostém úžasu a pokoře poslouchala a pokoušela se chápat jednotlivé vývojové etapy v životě matky a zároveň syna. Nejsem schopna všechny zachytit ani vstřebat, pouze naznačit.
Když jsem hovořila se Zdendou, ptala se ho na práci v prádelně, jaké zakázky má rád, co ho baví a zda můžu o jeho životě napsat, zároveň následovala jeho obava: „Můžete o mě napsat, ale já nemám tak zajímavý příběh jako Standa“. Uvědomila jsem si, že tady opouštím trochu svůj záměr věnovat se jednotlivým zaměstnancům prádelny a pokouším se zachytit cestu Zdendy pohledem jeho matky, která šla krůček po krůčku s ním až do Duhové prádelny, kde pracuje už deset let let. Právě ty jednotlivé kroky, které absolvovali spolu, bok po boku, mně přijdou inspirativní a myslím, že si zaslouží velkou pozornost a obdiv a stojí za zachycení v těchto řádcích.
Paní Jiroušková, děkuji, že se s námi podělíte o některé momenty z Vašeho a Zdendova života. Můžeme začít narozením, dnes čtyřiatřicetiletého syna?
Zdenda byl naše druhé plánované dítě. Měli jsme už jednoho syna, kterému byli necelé dva roky. Nechtěli jsme, aby mezi nimi byl velký věkový rozdíl. To, že není něco v pořádku bylo jasné již v porodnici, kdy jsem musela se Zdenečkem cvičit. Po propuštění domů nás dětská lékařka poslala na neurologii. Zde jsem se dozvěděla, že má Zdenda ochablé svalstvo. Když jsem se paní doktorky zeptala, zda může mít do budoucna nějaké následky, odpověděla mi: „No, já myslím, že ne. Chce to cvičit, cvičit, cvičit!“ Více jsem se nedozvěděla. Myslím si, že lékaři nechtěli příliš děsit matky, taková byla tehdy doba. A poslala nás na rehabilitaci. Tak vše začalo. Celé jeho dětství jsme cvičili „Vojtovu metodu“. Zdenda se moc nezlepšoval. Ba naopak. V šestém měsíci se tělíčko cvičení začalo bránit. Museli jsme rehabilitaci ukončit. Po pár týdnech jsme s cvičením začali znova, od začátku – 3x denně, 7 dní v týdnu. A stále dokola. Pořád jsme byli v nejistotě. Hnala mě představa, že Zdenda musí být v pořádku. Musela jsem být tvrdá, trpělivá, důsledná. Pokud bych byla měkká, moc bych Zdendovi, potažmo nám nepomohla. Byli jsme šťastní za každý pokrok: když začal lézt, sedět, stavět se, a nakonec ve dvou letech pomalu chodit.
Diagnózu jsem se od neuroložky dozvěděla až ve třech letech – dětská mozková obrna. Byl to pro mě šok. Když jsem se na ni ptala rehabilitační pracovnice, tak mi řekla, že v případě Zdendy byla jasná od narození. V té době jsme byli pozváni na psychorehabilitační pobyt. S dětmi se různě pracovalo, maminky absolvovaly přednášky od odborných lékařů. Teprve zde jsem se začala dozvídat, co dětská mozková obrna znamená a jaká poškození může dítě mít. Na lékařské fakultě jsem si sehnala skripta a začalo samostudium. V té době nebyla žádná podpora, vše jsme si museli zjišťovat a shánět sami. Strašně mi vadila moje nevědomost, chtěla jsem vědět všechno. Čtení to nebylo hezké, přesto mně paradoxně pomohlo. Nyní jsem věděla, jak by mohl dopadnout.
Jak jste tuto dobu zvládala?
Byly to těžké chvíle. Nejistota, stres z neznáma. Celá léta se vyznačovala jednou velkou nejistotou, co bude dál, co s ním bude, co jej čeká. V té době zbývalo než věřit sama v sebe. Bylo dobré, že Zdenda byl klidný a spolupracoval. Špatně mluvil, chodili jsme na logopedii, mimochodem chodíme dodnes. Doslova jsme dřeli jak fyzicky, tak mentálně. Viděla jsem, jak důležitá je každodennost a pravidelnost. V dnešní době, kdy je populární benevolence, by to asi bylo těžké. Naše generace byla tvrdší a mně se to vyplatilo. Každý den znovu a znovu, den za dnem. Později jsem se od rehabilitační pracovnice dozvěděla, že očekávali, že syn bude na vozíku.
Jsem pyšná i na svého staršího syna, který musel být brzy samostatný a dospělý. Zdendu jsem vozila MHD na různá místa v Praze. Nejdříve do rehabilitační školky, logopedické školky, později do školy. Jedna cesta nám trvala i více než hodinu. Z domova jsme odcházeli dříve než starší syn do školy, odpoledne se vraceli domů později než starší syn ze školy, kterou měl v místě bydliště.
To, že jsem se mohla takto synovi věnovat patří i velký dík manželovi, který celou rodinu musel finančně zabezpečit. Velice si vážím toho, že celou situaci zvládl. Ne každý tatínek, když se doví, že má postižené dítě je toho schopen. Nějak šel čas a zvládli jsme to. Lehké to nebylo, to ne.
Jaký byl život Zdendy ve škole?
Zdenda byl přijat do logopedické školy. V areálu byla základní škola a zároveň zvláštní pro děti s vadami řeči. Byla jsem domluvená, že nejprve zkusíme základní školu a pokud by ji nezvládl, že ho přeloží do zvláštní školy. Osud chtěl jinak. Zdendu dali rovnou do zvláštní. Nejprve jsem z toho byla špatná, ale pak jsme byli spokojení. Nakonec jsme si říkali, že v základní škole by byl pod velkým tlakem.
Po skončení školy, jsme se rozhodovali co dál. Začali jsme spolu objíždět odborná učiliště, přál si být cukrářem. Vzali jej na pekaře. Zase to bylo náročné. Nejdříve jsem se musela technologické postupy naučit já a potom jsem to učila Zdendu. Protože je syn dyslektik, dysgrafik nestíhal si ve škole vše zapisovat. Spolužáci nám půjčovali sešity a doma jsme je dopisovali. V předmětu Suroviny jsem mu do sešitu lepila různé obrázky, aby měl představu o čem se učí, a uměl si vše představit.
Doma jsme pekli chleby, různá pečiva, až 27 druhů vánočního cukroví. Po absolvování pekařských prací se vyučil cukrářské práce, a nakonec studenou kuchyni. Byl dobrý student, snažil se, byl trpělivý. Celkem chodil do učení sedm let. Chtěli jsme, aby měl co nejvíce na výběr a více možností se o sebe postarat a vybrat si práci.
Co následovalo po vyučení?
Po skončení učiliště začalo hledání práce. Objížděli jsme se Zdendou různé podniky. Zkoušeli jsme pekárny, cukrárny, obvolávala jsem inzeráty s nabídkami práce. Ale neúspěšně. Nakonec jsme sehnali jednu pekárnu, ale po nějaké době se s ním rozloučili, protože syn potřeboval dohled a v tom provozu se mu nikdo nemohl věnovat. Také se ukázalo, že je Zdenda komunikativní, že si potřebuje občas popovídat, nemůže stát u pásu a dělat jednu věc. Ještě jsme to zkoušeli v jiné pekárně a tam to taky nedopadlo. Potom byl na Úřadu práce. Nedovedla jsem si představit, že zůstane doma a naše společné snažení přijde vniveč.
Následovala Duhová prádelna? Jak to bylo?
Kontakt na Duhovou prádelnu jsem dostala od známé. Zkusili jsme to. Nejprve byl přijat na zkoušku. Od momentu, kdy nastoupil do prádelny s ním nebyly žádné problémy. Zvládl to velmi dobře. Ani mu nebylo líto, že se věnuje jinému řemeslu. Pracuje zde již deset let. Zdenda jezdí sám do práce z práce, je v tom samostatný. Pracuje šest hodin denně, do práce se těší. Moc záleží na lidech v práci. V prádelně je pohoda, nikdo se na nikoho nepovyšuje. Víme, že je tady šťastný, protože každému o práci vypráví. Jsem na něj moc pyšná, všichni jsme.
„V prádelně je pohoda, nikdo se na nikoho nepovyšuje. Víme, že je tady šťastný, protože každému o práci vypráví. Jsem na něj moc pyšná, všichni jsme.“ Blanka Jiroušková
Zdendo, jak se Vám tu vede?
Mám se tady dobře. Pracuji s Markem vzadu u praček, střídáme se. Já odcházím domů ve dvě hodiny, a Marek chodí odpoledne. Třídíme prádlo, zapínáme pračky, musíme vědět, jakou firmu pereme. Já mám rád firmu Zrno a zrnko. Potom dáme prádlo do sušičky, a pak už jde na mandl a skládání. Domů jezdím sám.
Zdenda vypráví o svém životě, co jej baví, o chalupě, kam jezdí s rodiči. Také rád hraje hry na počítači a je v tom dobrý! Měla jsem možnost jej sledovat při vánočním večírku Duhové prádelny v kavárně, myslím není společenštějšího pracovníka. Obešel všechny zúčastněné, s každým pohovořil. Bylo vidět, že se všemi si rozumí a oni s ním.
Paní Jiroušková, Zdenda žije s Vámi ve společné domácnosti, můžete se s námi podělit i o jeho život mimo prádelnu?
Žijeme společně v rodinném domku. Zdenda má v celém podkroví svoje zázemí. Doma se ho snažím zapojit do chodu domácnosti a práci na zahradě. Ve svém volnu rád hraje počítačové hry, čte knížky, poslouchá hudbu. Vystačí si sám. Sociální kontakty moc neudržuje. To vnímám jako slabé místo. Jeho kontakty jsou rodina, spolupracovníci, přátelé z letní dovolené, kam pravidelně jezdíme a sousedé z okruhu bydliště.
V každodenním životě potřebuje neustálý dohled. Snažíme se ho připravit na život, až tady nebudeme. Dokud tady jsme, tak se postaráme. Říkám, že tady musím být do 140. Zdenda je v práci spokojený, a tak i my ostatní jsme spokojeni. Myslím, že se naše společné úsilí rozhodně vyplatilo. Člověk se nikdy nesmí vzdát i když je to kolikrát moc těžké. Věřím, že vždycky je naděje.
Paní Jiroušková, moc Vám děkuji za Vaši upřímnost a za to, že jste se s námi podělila o váš rodinný příběh.
Máte mou velkou úctu a obdiv za Vaši péči o syna, jehož budoucnost byla velmi nejistá. Neumím si vůbec představit každodenní boj, krůček po krůčku, všechny ty negativní zprávy a začínat znova s vidinou nezaručeného výsledku. Učila jste ho mluvit se světem, byla jste jeho oporou, učitelkou, tlumočníkem i bezpečným přístavem. Vyměnila jste vlastní sny za jeho kroky vpřed. Ne proto, že jste musela. Ale proto, že jste jej milovala a milujete stále.
Vaše podpora se zúročila, Váš syn je úspěšný mladý muž, kterému se daří v práci i v osobním životě. Jsem moc ráda, že můžeme takto váš společný příběh představit. Děkuji.
Eva Brožová
jednatelka Duhové prádelny