Rozhodla jsem se sepsat příběh Jitky, která je mou vrstevnicí, známe se 13 let. Jsem ráda, že jsem měla možnost ji potkat v Domově se zdravotním postižením Mariánská, seznámit se s ní, s jejím životem a být u toho, když mohla zdi ústavu opustit a začít žít svobodný život. Jitce bude 63 let a v současné době žije v Praze v Chráněném bydlení Společnosti DUHA, zároveň pracuje v sociálním podniku Duhová prádelna.
Jsem přesvědčena, že je stále potřeba sdílet tyto životní příběhy. Moje letitá, i současná zkušenost ze sociálních služeb, mě stále udržuje ve střehu. Jsem tím sama zaskočena, protože před 30 lety, kdy jsme jako nadšenci začínali jezdit do služeb ve všech krajích, jsme si nedovedli představit, že v roce 2024 budou stále existovat velké instituce, že v nich stále budou lidé, kteří by tam být nemuseli a stále budeme vysvětlovat základní principy lidské svobody. Narážíme na jistou nemožnost opustit převážně budovy, do kterých se investovalo spoustu financí a nyní by se měly zrušit a přetransformovat v komunitní služby. Existuje celá řada zapálených lidí i týmů, kteří se snaží o komunikaci se zřizovateli, nabízí řešení, stojí o spolupráci a na řadě míst se to i daří. Ovšem někdy při mých návštěvách v určitých institucích zažívám ten výraz údivu, proč? Proč právě náš Domov? Ti lidé nás potřebují!
Pojďme se tedy zaposlouchat do životní cesty jedné ženy, se kterou jsem vedla rozhovor. Její příběh jsem znala, přesto mě překvapilo, jakým způsobem mě opět její osud zasáhl, jak je těžké se vůbec vžít do života člověka, který žil tolik rozdílně, než jsem žila já. Rozhovor s Jitkou byl pro mě retrospektivou do mého dětství, vyrůstaly jsme ve stejné době, dokonce blízko u sebe. Hlavou mně běžely moje dny a noci, moje rodina, škola, kamarádi, výlety, můj pokojíček, láska, která mě obklopovala, radost a zábava.
Jitko, mohla bys mně vyprávět něco z tvého dětství? Kde jsi žila, s kým a jaké to bylo?
Když mně byly dva roky, vzala mě sociálka z rodiny. Nejdříve mě dali do děcáku do Vodňan, ve třech letech jsem šla zase do jiného děcáku a ve čtyřech letech jsem šla do ústavu. V deseti letech jsem šla na Mariánskou, kde jsem žila do svých 50 let. Svoje rodiče jsem neznala, nestarali se o mě. Až teprve v 50 letech jsem zjistila, že mám bráchu. Našla mě jeho žena, když mě viděla někde v novinách, když jsem měla odejít z Mariánské.
Jaké bylo dětství v ústavech?
Já jsem tam neměla hezký život. Bylo nás sedm na pokoji, později pět. Do školy jsem nechodila, protože mně řekli, že jsem debil na hlavu. (Pozn. autorky: v té době bylo běžné, že děti, které byly umístěny v ústavech sociální péče, byly automaticky zbavovány povinné školní docházky.) Tolik jsem se chtěla naučit číst a psát, ale nemohla jsem. Tak jsem si sehnala starý slabikář a učila jsem se sama číst i psát po večerech. Teď si čtu detektivky, knížky.
Jinak tam byl život hrozný. Neměla jsem pěkné dětství. Nejhorší to bylo, když tam byly ještě jeptišky. Jeptiška mě třískala hlava nehlava, byla jsem otrok. Musela jsem sloužit. Zavlekla mě do koupelny a třískala mě hadicí. Jednou, to jsme měli na Mikuláše besídku a jezdily návštěvy, jsem měla monokl na oku. Dostávala jsem pěstí, jedna paní si toho všimla a upozornila jeptišku. Ta jí odpověděla, že jsem spadla na schodech.
Když jsi nechodila do školy, co jsi celé dny v ústavu dělala?
Chodila jsem do práce, pracovala jsem na zahradě, kopala skleníky. Už od 11 let. Když jsem byla větší, pomáhala jsem chlapům stavět přístavky. Nevadilo mně to, že jsem byla ještě malá. Práci jsem uměla. Nikdo jiný to neuměl. Tak šel každý den. Žila jsem tak každý den, postupně. Ani nevím, že to byl celý život. Nic jiného jsem neznala. Myslela jsem, že se tak žije. Také jsem měla kluka, byl mladší, ale s ním to nedopadlo. Nezachoval se ke mně hezky. Žádný vztah s chlapem nechci, zklamala jsem se.
Co se tedy přihodilo, když ti bylo 50 let?
Když mi bylo padesát, (což bylo v roce 2011), tak se to na Mariánské začalo měnit.
(Pozn. autorky: v Karlovarském kraji probíhal projekt transformace některých vybraných Domovů pro osoby se zdravotním postižením a někteří klienti s pomocí asistentek začali přecházet do chráněného bydlení nebo podpory samostatného bydlení v kraji. V té době jsem jezdila do Mariánské jako konzultantka a poznala jsem Jitku. Ona měla okamžitě jasno. Chtěla do Prahy.)
V areálu vzniklo chráněné bydlení, kde jsem rok bydlela. Tam to bylo už fajn. Asistentky byly moc hodné a pomáhaly mi. Nejlepší byla Světlanka, s tou se stýkám dodnes. Ta mě moc pomohla, když jsem se chtěla stěhovat do Prahy. Vždycky jsem chtěla zvířata a starat se o ně. Nejdříve nás bylo víc na pokoji, ale potom jsem měla svůj pokoj.
Bylo ti 50 let, měla jsi svůj pokoj, hodné asistentky, zvířata. Proč jsi chtěla do Prahy?
To už bylo lepší. Nedalo se to srovnat s předešlým životem. Ale chtěla jsem pryč. Pryč z Mariánské, chtěla jsem žít sama. Bez ústavu. Měla jsem všechno zajištěné, jídlo, práci, bydlení. Ale nebyla to volnost. Stála jsem o to si všechno dělat sama. Praha mě zajímala.
Jaké to bylo, když jsi přišla do Duhy?
Šok. Všechno bylo jiné. Když jsem přišla do bytu, tenkrát s Ivonou (Pozn. autorky: koordinátorka chráněného bydlení, která Jitku učila žít v bytě v Praze.), najednou tady nebyly holky, byla jsem sama. Musela jsem se všechno učit, hlavně počítat peníze, to jsem vůbec neuměla, nakupovat, cestovat, vařit, prát, uklízet. Bylo toho hodně. Ale pomáhaly mi asistentky. Dodnes mně pomáhají, ale už toho hodně zvládám sama. Hlavně jsem měla velký sen, mít svá zvířata. Postupně jsem měla kočku, křečky, morčata, andulky. Miluju zvířata. Mým snem bylo s nimi pracovat. Pomáhali mi tu práci najít, ale to se nepodařilo.
Jak to tedy bylo s tvým zaměstnáním?
Moc jsem chtěla chodit do práce. Začínala jsem v pekárně, kavárně. Nakonec jsem skončila v Duhové prádelně.
(Pozn. autorky: Duhová prádelna, provozuje Duha – integrace osob s mentálním postižením, s.r.o; sociální podnik.)
Pamatuji si, že to byla docela složitá cesta. Moc se ti do prádelny nechtělo, během té dlouhé doby – pracuješ zde od roku 2013, jsi už chtěla skončit, ale nakonec jsi pořád tady?
Nejdříve nechtělo, bála jsem se. Nevěděla jsem, jak to bude vypadat. Pak to bylo dobré, ale postupně jsem už byla taky unavená. Je to těžká práce. Teď pracuji na míň hodin a už to je dobré. Dělám u lisu a žehlím košile. Jediná žehlím košile. Nikdo ostatní. Mám tu práci ráda. Paní Monika je moc hodná. Moc si jí vážím. (Pozn. autorky: Monika Herdová je vedoucí prádelen, byla a je pro Jitku velkou oporou a podporovatelkou. Vedoucí si její práce váží, Jitka je pracovitá, umí za práci vzít, a hlavně umí dobře žehlit košile. Což je umění. Jitka byla také vítězkou soutěže Zaměstnanec roku NFZP.)
Jak se ti žije v Duze Jak se teď máš?
Tady je pro mě dobrý život, Evi. Jsem tady šťastná a spokojená, nic mi nechybí. Mám svoje zvířata, o které se sama starám. Mám svoje koníčky vyšívání, háčkování. Když potřebuju pomoc, mám asistentky. Asistenty chlapy nemusím, ale jeden byl dobrý. Chlapy jsem poznala. Nechci o tom mluvit.
Co bys vzkázala těm, co ještě žijí v ústavech?
Nevím, třeba se tam už mají dobře, ale já se dobře neměla. Neměla jsem hezký život do padesáti let. Ale teď to stojí za to!
Proč si někdo myslí, že se v ústavu dobře žije?
Oni si třeba myslí, že ty lidi, co žijí venku, mají jiný život. Nevím.
Co dodat na závěr? Rozhovor s Jitkou ve mně vyvolal dva pocity. Jedním je vděčnost, a to v různých rovinách. Vděčnost za to, že Jitka mohla ještě zažít kus dobrého života, že jej žije se vším všudy, že se cítí svobodná. Vděčnost všem, kteří u toho byli, pomáhali, rozhodovali, ale hlavně Jitce důvěřovali! Věřili jí, že když chce do Prahy, aniž by tam někoho měla a někoho znala, že to zvládne, že má právo se takto rozhodnout. Ovšem díky Jitčinu příběhu jsem měla možnost zažít i vlastní vděčnost za svůj život, že jsem měla to štěstí, které někteří v této republice neměli, mohla žít v rodině a zažívat tolik zdánlivě banálních situací.
Zároveň jsem cítila hluboký soucit, který ani nechci popisovat. Popsat se nedá. Moc bych si přála, aby bylo v generaci mých dětí a v generaci mé vnučky co nejméně takových příběhů, aby už neexistovaly.
Z hlediska přechodu klientů z institucionálních služeb do služeb komunitních je důležité se věnovat mnoha oblastem. Možná není úplně od věci si uvědomit, které oblasti to mohou být.
- Orientace v novém prostředí, včetně cestování – to je vždy velká změna, orientace v hlavním městě byla velmi náročná. Pomáhaly každodenní tréninky, nejprve s asistencí, postupně, po určitých částech, samostatně. Bylo důležité vypracovat rizikový plán, kde byly zmapovány všechny oblasti, na které se musela asistence zaměřit a věnovat jim pozornost.
- Zajištění lékařské péče – přechod k praktickému lékaři i k odborným lékařům je vždy komplikovaný. Je důležité mít vyjednáno před nastěhováním. S touto oblastí by měla pomoci sociální pracovnice.
- Chod domácnosti – tato oblast bývá u klientů velmi oblíbená. Jsou to dovednosti, na které se většina klientů velmi těší. Vznikají tak plány klienta i asistenta, které nejprve mapují, co všechno klient zvládá sám a co se chce naučit a jakou bude potřebovat podporu. Tady se většinou ukáže velmi krásná motivace, kdy klienti mají úplně jasno, co bude jejich cílem.
- Hospodaření s penězi, nakupování – mapování dovedností v této oblasti je velmi náročné. Zpočátku většinou není úplně rozvinuté hospodaření se svými prostředky. Záleží na zmapování dovednosti počítat, rozlišovat peníze. Vůbec zjistit finanční gramotnost. Naplánovat postupné kroky, a hlavně plán klienta, jak by chtěl se svými penězi hospodařit. Důležité je tento plán často přehodnocovat, počítat s tím, že dovednosti se budou měnit a přizpůsobit tak život v domácnosti novým zvyklostem. Někdy je toto bolavé místo ve službě, protože se může stát, že se zastavíme na nějakém řešení situace a už neaktualizujeme a nezkoumáme, zda klient pokročil dál.
- Jednání s úřady, zastánce práv – zde by měla být vždy nápomocna sociální pracovnice, která by měla být pro nového klienta velkou oporou a dokázala pracovat s jeho životním příběhem. Mapovat jeho potřeby z hlediska dodržování jeho práv, být jeho zastáncem v oblasti jednání s úřady a ostatními institucemi. Měla by mít s klientem pravidelné schůzky a zjišťovat jeho potřeby. Mělo by se jednat o odbornou případovou práci. Takto odborná sociální práce je ještě i v této době v řadě službách výjimkou.
- Podpora komunikace – umění vést rozhovor. Dovednost si říci co potřebuji, kdo mi může a s čím pomoci. Zajišťuje sociální pracovnice v rámci případové práce.
- Zaměstnání nebo náplň dne v různých centrech, dílnách atd. – pomoc při zajištění hledání zaměstnání většinou zajišťují agentury nebo služby podporovaného zaměstnávání, se kterými je potřeba navázat spolupráci. Pokud tyto služby v místě bydliště nejsou, pomáhá sociální pracovnice.
- Volný čas – koníčky, zábava, kultura, kreativita ve dnech volna, procházky turistika. V čem můžeme klienta podpořit a co je ještě v náplni služeb a kdy budeme pomáhat hledat v komunitě.
- Důležité vztahy – oblast, na kterou se někdy zapomíná, bývá součástí mapování potřeb, ale později se nám někdy vytratí z našeho hledáčku. Pokud není klient natolik samostatný, že je schopen si tuto oblast zajistit sám. Někdy se omezujeme na rodinu a přátele v rámci služby nebo práce, ale zapomínáme, že svět je plný i jiných lidí a můžeme podpořit i vztahy v širší komunitě. Samostatnou oblastí by zároveň měla být oblast partnerská, pokud klienti mají partnera nebo partnerku.
- Zachování důležitých rituálů – velmi dbáme na určité rituály, které si klient přináší ze svého původního života. Je to důležité i pokud se nám jeví zbytečné nebo přežité. Až v novém prostředí mohou vzniknout nové. Podpora původních rituálů je jistota pro klienta, že to je jeho život.
Být podporovatelem a průvodcem pro klienta, který začíná žít nový život je práce náročná, odpovědná, ale zároveň radostná. Je nesmírně povzbuzující a motivující jít po boku člověka, který se může osamostatnit a my máme šanci být u toho. Dovoluji si zde citovat pracovnici z jednoho transformovaného zařízení, která měla možnost přejít s několika ženami do chráněného bydlení, kdy celý proces pojmenovala „Cesta za světlem“.
PaedDr. Eva Brožová, 2. 5. 2024
25 let ředitelka Společnost DUHA, z.ú., jednatelka Duhové prádelny, s.r.o, konzultantka v projektech transformace v Libereckém, Karlovarském, Moravskoslezském a Pardubickém kraji, autorka Metodiky přechodu, lektorka kurzů zaměřených na přechod klientů do komunitních služeb.
Sepsaný příběh vyšel v časopise NOVÝ PROSTOR 12.6.2024, pod názvem: „Mají lidé, kteří žijí mimo velká zařízení, jiný život?“ Vydalo MPSV v rámci projektu „Podpora deinstitucionalizace a transformace sociálních služeb v ČR“
