Je květnové dopoledne, sedáme s Monikou (vedoucí prádelny) do auta a jedeme za Prahu, téměř ke Kolínu, navštívit naše pracovníky z prádelny. Bude to krásná návštěva, protože se jedeme podívat na duhové miminko, které se narodilo Radce a Michalovi, našim zaměstnancům Duhové prádelny. Vezeme jim krásný dárek a moc se na ně těšíme. Naši radost trochu ovlivňuje nesmělý pocit nejistoty; jak se jim daří s tříměsíčním miminkem? Mají vše, co potřebují, je někdo, kdo jim pomáhá, jak svou roli zvládají, jak se dokázali zorientovat v novém životě a zda se jim žije dobře, tak daleko od Prahy?
Přijíždíme do vesničky, parkujeme auto a vcházíme do domečku, kde v kuchyni a současně obýváku vévodí košík, ve kterém se na nás směje chlapeček jménem Jonáš. V kuchyni voní čerstvě uvařená dýňová polévka, máta, upečený koláč. Byteček jako z alabastru, je tu příjemná atmosféra, sedáme si a povídáme.
„Krásné jméno, Jonáš“ říkám, a Michal, pyšný otec vysvětluje, jak ke svému jménu synek přišel. Jonáš – holub – svobodný jako pták. Aby se syn jmenoval Jonáš bylo celoživotní přání mé partnerky a já jsem souhlasil, také mě toto jméno oslovilo. Jonáš znamená v překladu z hebrejštiny „holub, svobodný, jako pták“. Máme k němu krásný příběh. Po návštěvě matriky, kde jsme byli oficiálně zapsat připravená jména pro miminko, jsme v Kolíně uviděli hejno holubů, které se zvedlo nad náměstím, bylo to v podvečer, slunce zapadalo, krásný obraz na obloze. Hejno odletělo a jeden holub se potom od ostatních oddělil a zakroužil nám nad hlavami. Chvíli poté se nám z té výšky, do dlaně, sneslo peříčko. Přijmuli jsme to jako potvrzení. Zapadá to do naší společné mozaiky života.
Dále rozhovor plyne v povídání o dobrodružné cestě na svět malého Jonáše, kterou absolvoval. Nezbývá než konstatovat, že jsou oba nesmírně stateční, to že zvládli jet rodit nejdříve do Kolína, ale pak ještě přejíždí vlakem do Litoměřic, kde je vysněná porodnice Radky. Také vysněný pan doktor, kterého chtěla, aby pomohl Jonášovi na svět, přirozeným způsobem. Vše se povedlo. Věděla, že to dobře dopadne. A dopadlo. Měla naprosto jasný pocit, někde uvnitř, kterému věřila.
Náš následující rozhovor nám trochu přiblíží, jak se jí ten pocit zrodil v těle, jaká k němu byla trnitá cesta od prožívání okolního světa ke své vnitřní jistotě. „Člověk neví, jak moc je silný, dokud se neocitne v situaci, ve které být silný je jediné, co mu zbývá…,“ doplňují Radka a Michal.
Radko, mohly bychom spolu trochu pohovořit o Vašem životě, o cestě, která vedla až k nám do prádelny, k tomu, že jste si našla Michala a porodila jste zdravého syna Jonáše?
Můžu klidně vyprávět svůj příběh, jestli někomu pomůže v jeho odvaze žít komplikovaný život, tak budu jedině ráda. Zasměje se Radka.
Když říkám „zasměje“, myslím to upřímně a smích cítím, přesto, že Radka se narodila s tzv. „Moebiovým syndromem“. Ptám se Radky, jak popsat její jedinečnost a ona si přeje tento syndrom pojmenovat. Bude ráda, pokud někdo s tímto syndromem nebo jakýmkoli vzácným onemocněním bude číst tyto řádky. Její zvláštnost je vidět na první pohled, který je pro okolí nesmělý a k druhému pohledu se už někdo jen tak nedostane. Stručně řečeno, jedná se o vzácné neurologické onemocnění, které postihuje především obličejové a okohybné svaly. Člověk se neusmívá, nemračí, může mít poruchu řeči, ortopedické poruchy. Přes všechna tato omezení, mohou žít lidé plnohodnotný život, o čemž nás Radka přesvědčila, i když její cesta až sem, do tohoto domečku, do této kuchyně, jednoduchá nebyla.
Od malička jsem byla vedená jako invalidní. Když jsem měla jít do školy, rozhodovali se, zda mám jít do zvláštní nebo normální školy. Šla jsem na testy, tam jsem odpovídala jasně a logicky, dodnes si některé otázky pamatuji. Šla jsem do základní školy a chodila tak s ostatními do běžné třídy. S dětmi to bylo dobré. Samozřejmě existovaly děti, které se mi smály, ale potom, když si zvykly, poznaly mě, tak to bylo vždycky dobré. Kamarádů jsem měla dost. Můj problém vznikl až s dospělými, a to sice v zaměstnání. Po maturitě (absolvovala jsem střední školu pro farmaceutické laborantky), jsem chtěla pracovat a být soběstačná, nechtěla jsem žádat o invalidní důchod. Říkala jsem si: „důchod“? Vždyť je mi 19 let, chci pracovat jako každý v mém věku. Rodiče z toho všeho okolo mě už byli unavení, v dětství se mnou absolvovali hodně rehabilitace, operace obou horních končetin, očí, neměli už sílu něco řešit. Nastoupila jsem jako laborantka, ale nepustili mě do prodeje, „co by tomu řekli lidi“, byla jejich odpověď, proč nemůžu pracovat v kontaktu s lidmi. Časem ze mě udělali uklízečku, hlavně abych nebyla vidět. Vydržela jsem tam tři měsíce, pak jsem šla do jiné lékárny, tam to bylo stejné. Zhoršila se mi psychika, dostala jsem ekzém, to už byl důvod odejít.
Co s Vámi tato informace udělala? Jak jste se cítila?
Tenkrát jsem si všechno nechala líbit, nebránila jsem se, nepostavila jsem se tomu názoru, že nesmím mezi lidi. Dneska už bych to uměla. Tehdy jsem byla mladá a nesmělá. Nejistá sama sebou. Žila jsem s každodenní odlišností mezi lidmi.
Jaká další zaměstnání jste vyzkoušela?
Potom jsem šla pracovat do kanceláře. Jako pomocnice, asistentka, pomáhala jsem ředitelce. To bylo docela fajn, ale nebavilo mě to. Byla jsem vděčná za práci, ale já mám ráda pohyb, když se něco děje, když práce šlape. Tak jsem si našla práci v chráněné dílně, kde jsem byla dlouhých pět let. Byla to práce trochu jiná než v naší prádelně. Jiný přístup k invalidním lidem. Byla jsem za tu práci ráda, bavilo mě to tam, ale už jsem si všímala toho přístupu, který mi nevyhovoval. To, že jsem sama podala výpověď dnes beru jako velký krok k cestě za mým osobním růstem. Nemám nic proti lidem, kteří tam pracují ve vedení. Lidsky jsou úžasní, ale z pracovního pohledu je co zlepšovat. Na čas strávený v této dílně vzpomínám ráda, s některými kolegy se vídám dodnes.
Pět let je dlouhá doba, co bylo potom?
Hledání nové práce samozřejmě nebylo vůbec jednoduché. Ovšem věděla jsem, proč se mi to všechno děje a měla jsem v sobě jistotu, že ji najdu. Největší problém jsem vždycky měla, vysvětlit lidem co mi je. Naučit se to říkat srozumitelně, aby mně rozuměli. Každý vždycky kouká. Nemůžu se těm lidem divit. Ale zvyknout si na to, abych to nebrala osobně, bylo těžké. Byl problém někam přijít, problém telefonovat. Odtud asi plyne moje vlastnost, se kterou se potýkám, že jsem vztahovačná. To, že se na mě někdo podívá trochu déle, už si vykládám jako negativní pro mě. Mám to tak od dětství. Postupně jsem si ale začala říkat, že každý má nějak naloženo. Ty hezké holky mají zase jiné starosti. Každý máme naloženo, co uneseme. Ale, vždycky jsem chtěla žít jako ostatní, chtěla jsem taky někoho mít, někoho, kdo by mi byl blízký. Všichni chtějí někoho mít.
Cítila jste se osamělá?
Ano. Cítila, ale postupně jsem si budovala sebejistotu. Našla jsem si manžela, na inzerát. Neměli jsme se špatně. Chovali jsme se k sobě hezky, je to moc hodný člověk. Ale, mně tam něco chybělo. Dneska už vím, že vztahy založené na seznámení na inzerát mně nefungují. Lidi k sobě něco přitahuje, a jestli se mají potkat, tak se potkají. „Neviditelnou nití jsou provázaní ti, kterým je souzeno se setkat.“ Inzerát je umělá záležitost, lidé se k sobě poutají na sílu. Nepřivede je to k sobě.
Jak jste dokázala odejít z manželství?
Trápila jsem se, ale zvládla jsem to. S bývalým manželem jsme se rozešli v dobrém. Jsem za to moc ráda. Potom jsem se už cítila svobodná. Mám ráda divadlo, chodila jsem často na Jardu Duška, známe se. Je to můj guru – to se teď tak říká😊. Pomohl mi sehnat práci v divadle, nejprve nějakou organizační. Byla jsem ráda, ale problém byl v telefonování, bála jsem se, ale šla jsem do toho. Jarda mi navrhl, ať to organizuji přes emaily. Ta práce byla na tři měsíce. Ohromně mě to posílilo. Musela jsem překonávat sama sebe. Moc mě to s lidmi v divadle bavilo, hlavně mě brali úplně normálně. Spolupráce s nimi pokračovala dále. Potom jsem začala odpovídat na inzeráty, až jsem našla inzerát na práci do prádelny. Volala jsem Monice (vedoucí prádelny), musela jsem se přemoci telefonovat, ale byla moc milá. Řekla ať si to přijdu vyzkoušet. A tím to začalo.
Začalo co?
První den v prádelně jsem si všimla Michala, hned jsem to věděla. Moje intuice už byla silná. Paní vedoucí za mnou volala, „pozor, ať nezakopnete o tašky“! Michal se na mě podíval a řekl, „na to si zvyknete“. V té době jsem už pracovala večer v divadle, tentokrát jako šatnářka a uvaděčka. Michal chtěl jít do divadla. A tak jsme spolu vyrazili. Podruhé mi nabídl pomoc v šatně. Později tam začal taky pracovat. Náš vztah se rozvíjel rychle, v očích některých lidí možná až nezodpovědně. Ale my žijeme, jak nejlépe umíme žít a jsme připraveni sjednotit naše rozhodnutí až k respektu, a mezi sebou stále stavět mosty porozumění.
Michale, co Vy na to?
Radka mě zaujala svou inteligencí. Máme podobné osudy. Naši rodiče nás nechali chodit do běžných škol, nesmírně nás to posílilo. Radka taky ušla kus cesty. Od té doby, co dává přednost sobě samé, ví, že je důležitější, co si o sobě myslí ona sama než to, jak ji hodnotí druzí. Teď už dává přednost svému srdci a používá intuici.
Radko, chtěla byste k tomu něco říct?
Je pravda, že cesta pohledu dovnitř sebe, má pro můj život vysoký význam.
Jakou roli hrála ve Vaší změně práce v prádelně?
V prádelně jsem se cítila hned jako ryba ve vodě. Tam to šlapalo. Monika je moje krevní skupina. Moc jsme se sblížily. Lidé v prádelně jsou moc fajn. Nikdy jsem nezažila takové přijetí v zaměstnání. Je tam milá atmosféra, nikdo na nikoho nedonáší, je legrace. Ostatní mají také své osudy, ale tady mezi sebou dramata neřeší. Sblížili jsme se i s Michalem a než se sešel rok s rokem máme Jonáška😊. Jsme šťastní, že k nám přišlo dítě tak chtěné a počaté z lásky.
Michale?
Že jsme se potkali, je také výsledkem toho, kam zaměřujeme svoji pozornost. Oba jsme se odlepili z velmi odlišných prostředí a vzdálených míst a potkali se v Duhové prádelně. Je důležité přejít z tolerance do respektu. Pokud jsme jenom tolerantní, začínáme trpět, nejsme v pohodě. Od malička jsem věděl, že dostanu, co potřebuji. Tedy pokud trvám na svém standartu. Stane se to. Není důležité, že pochybují lidé kolem nás, ale poznat co opravdu potřebujeme my sami.
Práce v prádelně je těžká hlavně pro Moniku. Každý člověk, co tam pracuje, potřebuje podporu v něčem jiném. Monika se snaží všem jim dávat. Do toho ale je potřeba řešit rozbitou pračku, mandl vypadne, urgentně přeorganizovat odvoz prádla. Ona by si zasloužila nějaké dobré vzdělávání nebo podporu.
Děkuji Michale, určitě máte pravdu. Práce v sociální firmě není jednoduchá. Zasloužila by si podporu nejen v adekvátním vzdělávání, ale i podporu supervizní, popřípadě koučink. Ovšem na vzdělávání musíme vydělat, nemůžeme žádat dotace jako neziskové organizace. Ale moc děkuji za upozornění😊, budeme se snažit sehnat peníze na vzdělání, které by Moniku povzbudilo.
Radko a Michale, je něco, co byste chtěli vzkázat ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy v životě?
Radka: Vždycky existuje něco, co člověka táhne dál. Co mu řekne, aby nezůstával stát na jednom místě. Poslouchat svůj vnitřní pocit. Vědět někde uvnitř, že tahle cesta je ta pravá. Když se člověk naučí vnímat sám sebe, pozná to. Věděla jsem v těhotenství, že všechno dobře dopadne, nabízeli nám, abychom nechali udělat genetické testy. Nechtěli jsme. Věděli jsme, že dítě chceme a přijmeme ho takového, jaké bude. Věděla jsem, že to dobře dopadne. A dopadlo😊. Jonáš je úžasné, veselé, citlivé miminko. Pozorujeme, že v oblastech, ve kterých my máme omezení, on má hojnost. Například, já mám vrozené vady na rukách, a on je v motorice dokonce napřed. Michal má slabý zrak. Jonášek nás už od prvních chvil bedlivě pozoruje. Říká se, že novorozenci nemají ještě úplně vyvinutý zrak, u něj mi to nepřijde.
Michal: Člověk musí začít sám u sebe, nehledat vinu ani u sebe ani u druhých. Pomohlo mi to zbavit se strachu a najít bezpečí. Rozhodovat o sobě sám. Zabývat se sám sebou a vnitřním rozhovorem. Teprve ve své jistotě je pak lehčí fungovat ve společnosti. Vím, co opravdu potřebuji a jakým jdu směrem. Poznat své místo je tak uvolňující. Dopředu neznám kdy, neznám jak, ale vím, že pokud je něco pro můj život důležité tak to dostanu. Věděl jsem to od malička, ale postupně je možné si zvědomit, jak to vlastně prakticky funguje.
Pokud člověk není spokojen se svým životem a má pocit, že dlouho stojí na místě, neměly by obavy, úzkosti a domněnky bránit udělat krok do neznáma. Tímto krokem do neznáma teprve začne růst, a to je odvaha. Odvaha je to, když čelíme svým životním výzvám. Na konci každé nové zkušenosti je připraven životní posun. Radka: ano, přesně tak, nezůstávat v tom, jak se říká „smrádek, ale teploučko“ 😊
Radko a Michale, děkuji vám. Děkuji, že jste tak stateční a sdílíte svůj život, svoje postřehy, nejistoty, cestu otevřenosti a zvídavosti. Přeji vám hodně vzájemné úcty, sílu, kterou už víte, že máte a myšlenku na světlo v životě. Děkuji za všechny čtenáře, které váš příběh osloví a posílí. Je mi ctí, že jste byli součástí Duhové prádelny.
Paní Evo a Moniko, my moc děkujeme za vaši návštěvu a dárek pro Jonáška.
Eva Brožová
jednatelka Duhové prádelny
Se svolením Radky a Michala zveřejňujeme fotografie jejich rodiny.
